PRETTY LITTLE HAPPINESS
Svůj vztah k makeupu bych mohla shrnout do jedné jediné věty: I do makeup to express, not impress. A to mě hrozně baví! Rozhodně to není jenom o zakrývání nedostatků, beru to především jako určitou formu sebeprezentace. A o tom to celé je - je to filozofie koketování s barvami, které mají na nás významný vliv - třeba ovlivňování pocitů a nálad během dne.

Nejdominantnější barvou tohoto měsíce je pro mě rozhodně marsala - barva roku 2015, zvolená společností Pantone Color Institut. Je to naprosto úžasný zemitý rudý odstín s hnědými odlesky. Na očích vypadá velmi zajímavě, ale asi nebude slušet všem. Dá se to nosit i během pracovního dne, což jsem ostatně nosila velmi často v poslední době.

Pro tenhle FOTD jsem použila tmavší verzi marsala eyes, vhodnou spíše pro večer. Líčila jsem se svou nejoblíbenější paletkou očních stínů Chocolate Bar Palette od Too Faced. Odstín Amaretto je naprosto úžasný, zbožňuji ho! Jako tvářenku jsem si vybrala Oasis od Nars, která má zajímavý švestkový odstín s načervenalými podtón a jemný zlatavý sheen. Na tvářích vypadá sofistikovaně a to mám na ní ráda. Na rty jsem chtěla použít rtěnku, která by byla kontrastem ke zbytku líčení. Rozhodla jsem se pro moji milovanou Diablotine od Dior, která byla moje úplně první high-end rtěnkou.

Tohle byl taky look, který jsem poslala do soutěže L'Oréal Makeup Genius - a díky němu jsem vyhrála hlavní cenu, což byl Apple iPad Mini. Stále tomu nemůžu uvěřit, je to naprosto fantastické a jsem z toho hrozně šťastná! Tímto ještě jednou moc a moc děkuji L'Oréalu za udělení ceny. Slibuji si od toho především kvalitnější fotografie pro blog. Yay!


Product list:

FACE
M.A.C Mineralize Skinfinish: Medium Plus
NARS Blush: Oasis
Too Faced Sweethearts Perfect Flush Blush: Candy Glow
Guerlain Météorites: Clair 02

EYES
Too Faced Shadow Insurance Primer
Too Faced Chocolate Bar Palette: White Chocolate, Amaretto, Cherry Cordial, Triple Fudge, Salted Caramel, Marzipan
Benefit Cosmetics Roller Lash

BROWS
Catrice Eye Brow Stylist: Don't Let Me Brow'n

LIPS
Dior Addict Extreme rtěnka: Diablotine



Mám ráda výzvy.

Kdybyste mi dali na výběr, abych si vybrala mezi jednoduchou, pohodlnou a rychlou cestou a nebo složitou, komplikovanou a náročnou cestou s nejasným koncem k tomu samému cílu, samozřejmě, že bych si vybrala tu druhou variantu. Vždycky, ve všech směrech, v každé situaci si naprosto nelogicky vyberu tu druhou možnost. Asi to mám zakódované v genetice, netuším. Myslela jsem si, že časem - až budu starší, rozumnější a moudřejší - tak se uchýlím k té první variantě. Budu naprosto rozumná a nekomplikovat si život. Přeci jen - v jednoduchosti je krása, že? Jenže to není vůbec tak jednoduché. To vysvětluje, proč se dostávám až teď - po čtyřech letech! - k psaní autorského blogu. Je to výzva. Očekávám od toho, že mne to posune zas o kousek dál. Naučím se něco nového, nasbírám zajímavé zkušenosti. Je to zkouška toho, jestli jsem dost vytrvalá na to, abych to dotáhla věci až do konce.

Nic není tak jednoduché jako v hlavě.

K psaní jsem měla vždycky blízko. Než jsem začala naťukávat první písmena na počítači, psala jsem na všechno. Do deníčku. Do barevných notýsků. Do památníčku. Do školních sešitů. Na každý volný kus papíru. Na zeď, na dveře dívčích záchodků. Psala jsem i do knih (a dodnes tomu nemůžu uvěřit). Psala jsem úplně všechno, co mne zrovna napadlo. Psala jsem o sobě, o lidech, o dětských snech. O koláčkách, školních obědech, bruslích, o smyšlených postavách. Začala jsem psát romány. Takové ty, co nemají začátek, ani konec. Pak přišel první kompjůtr. Báječný krychloidní monitor a obří ťukací klávesnice. Propsala jsem asi gazilion wordovských dokumentů. Psala jsem a psala a snila o své spisovatelské dráze. Myslím na to dodnes.

A jako na čem skutečně záleží?

Pak jsem se dostala ke knihám. Četba se stala mým největším koníčkem. A zase - četla jsem všechno. Tím myslím skutečně úplně všechno. Propadla jsem tomu až na samotné dno. Četla jsem roky a roky a roky. Přestala jsem psát, protože - velké překvapení - byly ty příběhy na stránkách knih mnohem lepší než ty moje, samozřejmě. Do toho jsem začala kreslit. Seriózně kreslit. Kreslila jsem od mala a teď se musím pochlubit - měla jsem vždycky nejlepší a nejhezčí princezničky! - to ovšem nestačilo na to, abych se dostala na uměleckou školu. Proto jsem začala méně číst a více kreslit. Vyšlo to, a tak jsem se dostala k počítačové grafice, ke klasické kresbě a malbě, k umění. A tak jsem propadla dalším láskám - dějinám umění, výtvarnictví, grafice, designu, fotografii, módě, filmu a návrhařině. Z nepochopitelných důvodů jsem skončila u diplomacie, marketingu, managementu a právu. Yay.

Přijatelná alternativa.

Abych mohla dělat všechno, co chci, potřebovala jsem si vytvořit vlastní prostor pro vše, co mám ráda. Pro všechny ty krásné, důležité, příležitostné a nezapomenutelné věci. Prostor, kde bych mohla spojit všechny své lásky a nemuset si vybírat (z časového hlediska) jen jednu věc, kterou bych chtěla dělat, když můžu dělat všechno. Dává to smysl? Dává to smysl. Blog je v tomto případě skvělá a moc příjemná platforma. Za tímto účelem vznikl můj Apricoco blog, který bude mixem všech mých lásek - a možná i něčeho víc. Uvidíme. Časem. Je to dost dlouhá cesta. Ve složitosti je krása.